Prekladač / Translator
  • enfrplitdehurusk
    Nástroj na preklad stránky do iného jazyka pomocou aplikácie Google Translator
    

Dobrovolnictví - malé osobní zamyšlení a zkušenosti z České republiky NEPREČÍTANÉ 

     
    Článok bol nastavený ako .
    05.05.2015prof. MUDr. Jaroslav Slaný, CSc. (Spracoval: Michael Válek )
    PencilPridaj
    Pre využívanie tejto funkcie musíte byť prihlásený.
    PencilPošli PencilTlač

    KDO je tzv. dobrovolníkem? (tento termín je dnes u nás užíván, řada dobrovolníků však sama tento termín příliš ráda nemá…). Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční (ev. jinou odměnu) poskytuje svůj čas, svoji energii, nápady, znalosti, dovednosti ve prospěch druhých lidí či společnosti vůbec. Je nutno hned na úvod zastavit se u obratu „dává svůj čas“ – to nejcennější, co zde na světě máme je náš život, jinak řečeno, je to právě náš čas. To je skutečně to vůbec nejcennější, a čemu/komu tento svůj čas věnujeme, dáváme mu tímto vůbec nejvíc, co dát můžeme…

    Dobrovolnictví nese v sobě řadu aspektů toho, čemu běžně říkáme tzv. občanská výpomoc, ale v mnoha dalších aspektech tento pojem překračuje.

    Jako vědec vím, že vůbec nejdříve je nutno si vyjasnit a ozřejmit užívané pojmy:

    Dobrovolník (volontér, voluntas - lat. vůle…) znamená někoho, kdo „z vlastní vůle“, ze svého volního, svobodného rozhodnutí, se dává na nějakou činnost, myšleno samozřejmě činnost prospěšnou ostatním

    Dobročinnost, filantropie – je lidumilnost (což je vlastně doslovný překlad) - pomoc potřebným. Tuto dobročinnost lze rozdělit na dvě formy- dárcovství a dobrovolnictví (obě představují obnovu občanských ctností naší společnosti):

    Dárcovství – peněžitých i nepeněžitých darů pro potřebné (včetně sbírek, nadací, fondů apod. Je zajímavé, že v České republice (srovnáno s „tradičními“ evropskými zeměmi Evropské unie) je toto velmi oblíbeno a naši občané věnují (obvykle v poslední době formou tzv. dárcovských sms-ek) touto cestou skutečně nemalé finanční prostředky. Kontrastuje to ale se zatím nízkou mírou osobního zapojení do pomoci – jakoby poukázáním finančního obnosu jsme už vykonali dost pro potřebné, a možná tak trochu „vykoupili naše svědomí…

    Dobrovolnictví – historicky vzniká zprvu dobrovolnictví v podobě rodinné, sousedské výpomoci, obvykle v rámci komunity, obce apod., později vzniká jeho obecnější podoba, a to dobrovolnictví veřejně prospěšné. Dobrovolnictví jako termín je v našem jazyce navíc spojen s takovouto aktivitou, vykonávanou v rámci určité organizace, která tyto aktivity pořádá, organizuje, zastřešuje, a nikoliv aktivitou „osamělého“ jednotlivce.

    Srovnáme- li počty dobrovolníků V České republice a v „Evropě“, lze konstatovat, že uplynulé období od poloviny 20. století se negativně podepsalo na této oblasti- a to jak v počtech zapojených, tak i v dalších ukazatelích- např. v zastoupení širokého spektra dané populace (věkově, profesně). V České republice převládají ženy, obvykle studentky z humanitně zaměřených vysokých či středních škol… V posledních letech je však, byť pomalu, pozorovatelný trend, přibližování se ve skladbě dobrovolníků modelům evropského Západu…

    Jako klíčová se mi jeví MOTIVACE k dobrovolné činnosti:

    Filosofické systémy se dělí na dvě skupiny- jeden pokládá lidi za primárně dobré, ty druhé zase pokládají člověka primárně za špatného a dobro se musí vynucovat zákony, mravními kánóny apod. Dobrovolnictví jakoby podporovalo ten směr první, filantropický… ALE!:

    Je však nutné uvědomit si, že ne vždy jsou motivy k dobrovolnické činnosti jen a jen „bohulibé“… je možno vyjmenovat alespoň ty základní situace, kdy dobrovolnictví není motivováno těmi „ryzími“ motivy:

    • „spasitelský komplex“, s pocitem vlastní důležitosti až nenahraditelnosti
    • panovačnost a touha ovládnout snadno jiné lidi (obvykle lidi v tísni)
    • zvědavost (nepřiměřená a zbytečná)
    • nezdravý soucit vůči potřebným, vedoucí často k pohrdání jimi a vyvyšováním se
    • špatné svědomí a touha si dobrými skutky vykoupit vlastní svědomí, touha se obětovat za druhé a najít tak vlastní duševní rovnováhu
    • další důvody, jako je vlastní osamělost, pocity povinnosti, potřeba si dodat sebevědomí pohledem na ty ještě ubožejší, deviace (pedofilie apod.)

    Pokud chceme analyzovat kladné motivace k dobrovolnictví, lze vytipovat tři základní typy motivací: konvenční, reciproční a nerozvinutou.

    • Konvenční (normativní) motivace: je dominantní u cca 40% českých dobrovolníků, vychází z morálního apelu, je častější mezi tzv. věřícími dobrovolníky a lidmi vyššího věku
    • Reciproční motivace: je to pragmatická motivace u cca 35% českých dobrovolníků, především mezi mladými lidmi, obvykle tzv. nevěřícími - spojují dobro pro druhé a svůj určitý prospěch z tohoto svého zapojení (nové zkušenosti, vztahy, rozvinutí svých schopností apod.) věku
    • Nerozvinutá motivace: vyskytuje se u cca 25% dobrovolníků, většinou středního věku, vzdělaných, kdy je oslovuje dobré jméno organizace, která určitou aktivitu provádí, víra ve smysluplnost zapojení se, pocit, že i oni pomáhají naplňovat určitou dobrou myšlenku

    Typy dobrovolnictví

    1. evropský model- komunitní (tzn. organizován sportovními, církevními apod. organizacemi)
    2. americký model- manažerský (dobrovolnická centra jsou profesionálně řízena a vedena)

    Jiné rozdělení dobrovolnictví :

    • vzniklé „zdola nahoru“: vznikají jako zcela neformální skupinky dobrovolníků s určitým cílem
    • působící „zvenčí dovnitř“: jako je např. u domovů pro seniory, v nemocnicích, hospicech, léčebnách dlouhodobě nemocných, školách apod. Jádrem je nějaká profesionální organizace se stálými placenými zaměstnanci, do které dobrovolníci vcházejí pomáhat

    Dle míry významu, který dobrovolníci hrají:

    1. je na nich chod organizace zcela závislý (např. při humanitárních a ekologických aktivitách)
    2. dobrovolníci pracují spolu s profesionály (např. v nemocnicích apod.)
    3. aktivita dobrovolníků není pro danou organizaci nepostradatelná, ale pomáhá jí zkvalitňovat její služby a usnadňovat její činnost

    Z hlediska časového:

    • jednorázové akce (sbírky, koncerty, humanitární pomoc apod.)
    • dlouhodobé dobrovolnictví
    • dobrovolnická služba (má ještě trvalejší charakter nežli „jen“ dlouhodobá“)

    Oblasti dobrovolnických aktivit

    • Ekologie – patří obvykle k mezinárodně napojeným organizacím (Hnutí DUHA, Děti Země, Greepeace atd.)
    • Ochrana lidských práv
    • Humanitární aktivity (Charita, ADRA, Člověk v tísni apod.)
    • Zdravotnictví a sociální sféra – snad nejznámější a jedna z nejvýznamnějších oblastí dobrovolnictví, tato sféra jejich aktivit vyžaduje ale profesionální přístup, proškolení a určité zacvičení zájemců o tuto činnost (Diakonie, Charita, Výbor dobré vůle … atd.)
    • Kultura (ochrana památek, tzv. alternativní projekty v kultuře apod.)
    • Sport (Skaut, Sokol, Pionýr…)
    • Vzdělávání – zejména práce s mládeží, rozvíjení jejich dovedností apod.

    Postoj české veřejnosti k dobrovolnictví

    Nemůže být jiný po téměř 50 letech mravní i kulturní devastace, která vytvořila ve svých obyvatelích pocit, že o zdraví, sociální sféru, kulturu, životní prostředí… atd. se stará především a zejména STÁT. Následky takovéhoto postoje jsou stále v naší společnosti přítomny (zdraví? - o to se nám stará stát… senioři? - na to jsou domovy… apod…). Proto také postoj k dobrovolnictví po těchto silně paternalistických desetiletích je takový, jaký je – lidé vnímají dobrovolnictví jako jakousi náhražku za nedostatečnou státní či veřejnoprávní péči a správu. Názor, že kdyby stát (úřady) o vše řádně pečoval, nebylo by zapotřebí této služby dobrovolníků, je stále mezi obyvatelstvem názorem většinovým! Jen pozvolna se tak vytváří postoj, jaký je běžný a „normální“ v Evropě. Navíc tento druh činnosti neprovází, tak jako „v Evropě“ vysoká společenská prestiž takto zapojených a angažovaných lidí… dobrovolnictví je zatím vnímáno ve společnosti jako něco výjimečného, neobvyklého. O dobrovolnictví je zapotřebí více a více veřejnost mediálně informovat, ukazovat fungující příklady ze života.

    Velkým problémem je právě získávání nových sil, veřejnost není vhodně a široce o možnostech dobrovolnického zapojení se informována, organizace se také často obávají zapojit „cizí“ lidi do práce (rizika úrazu, obavy ze zneužití klienta, nedůvěra v motivaci dobrovolníka atd.).

    Dobrovolníky může v jejich nadšení a motivaci brzdit zejména: jejich pomoc je jen marginální, nevýznamná, nedostávají zpětnou vazbu (pochvala, ocenění, konstruktivní a edukativní kritika jejich práce, cítí napětí mezi nimi a „domácími“ profesionálními pracovníky, zjistí velký rozdíl mezi svými očekáváními a představami a reálným stavem věcí, jejich aktivita není jimi pociťována jako opravdu smysluplná a naplňující…

    Naopak k podporujícím faktorům bychom mohli zařadit pocit, že jsou oceňováni, potřební, spolupodílejí se na řešení problémů pracoviště, stávají se „jedněmi z nich“, kteří tam patří, jejich zapojení je skutečně smysluplné a naplňující…

    Obecně nutno zmínit ještě jednu skutečnost, dědictví minulosti, a to vysokou míru nedůvěřivosti mezi lidmi, primární podezírání ze špatných motivů, špatná úroveň komunikace mezi lidmi vůbec (hrubost, nekulturnost apod.). Je proto paradoxem, že Jan Ámos Komenský v 17. století napsal: „Těm, kteří se dali získat dobrovolně, můžeme důvěřovat, ale ne těm, kteří byli mocí donuceni nebo lstí získáni…“

    Organizace a dobrovolníci

    Vstup dobrovolníků do organizace představuje významnou, systémovou změnu, kterou je nutno předem velmi dobře připravit jak směrem „dovnitř“ (vlastní zaměstnanci), tak i směrem „ven“ (nábor dobrovolníků, informovanost veřejnosti, přijímací řízení apod.). Změna, tzn. příchod a zapojení se dobrovolníků musí být žádoucí a prospěšná pro chod organizace, její klienty i její profesionální zaměstnance.

    Cílem by měla být systémová změna práce uvnitř organizace – je nutno připravit na tuto změnu stávající zaměstnance, prodiskutovat s nimi jejich představy, kde a v čem by mohli dobrovolníci organizaci prospět, aby oni sami tak vytipovali místa jejich zapojení a vnímali je pak jako svou pomoc a doplnění jejich práce, a nikoliv přítěž či ohrožení vlastních pozic… Nicméně však při hledání místa pro zapojení dobrovolníků platí zásada, že by tito v žádném případě neměli nahrazovat práci profesionálů, a dále je pak směřovat k výkonu prací, které nechce nikdo, a to už z jakýchkoliv důvodů, vykonávat! Popisovaná aktivita není jednorázovou záležitostí, ale spíše trvalým, opakovaným cyklickým procesem… Není na škodu podobnou diskusi, „brain- storming“ stran zapojení se dobrovolníků, uskutečnit také s klienty dané organizace!

    Je žádoucí, aby si organizace určila svého tzv. koordinátora dobrovolníků, který je centrální osobou v práci s nimi: pracuje směrem dovnitř organizace, ale i směrem ven (nábor, P. R.). V organizaci se podílí na jejich přijímání, výcviku, vede je a řeší problémy spojené s jejich činností v organizaci, dává jim zpětnou vazbu, vede nutnou administrativu apod. Může být vybrán jak z týmu zaměstnanců, tak z řad dobrovolníků.

    Jednou z klíčových aktivit koordinátora je získávání nových dobrovolníků do organizace. Migrace dobrovolníků je samozřejmě vyšší, nežli je tomu u stabilních zaměstnanců, a je nutno proto zajistit jejich obnovu a doplnění. Je zde široké pole iniciativy koordinátora, jak tento nábor zajistí (jednorázová kampaň na školách, trvalá práce v mediích apod.). V rámci přijímacího řízení je nutno respektovat charakteristiky a potřeby pracoviště, kde budou pomáhat, charakter jejich pomoci apod. Je vhodné připravit pro ně jednoduchý dotazník s otevřenými otázkami, které slouží k orientaci pro důvody- motivaci zájemce, jak si představuje své časové možnosti zapojení se (v rámci týdne atd.), a také z hlediska dlouhodobého, jaké má již nyní dovednosti a znalosti, zkušenosti, které by mohl využít atd atd. Tento dotazník však rozhodně nenahrazuje osobní rozhovor – a to jak k věcem z dotazníku, tak i k širšímu seznámení se s osobností zájemce!

    Po získání nových sil je nutno v prvé řadě provést edukaci, zaměřenou dle konkrétních potřeb a zapojení dobrovolníka v organizaci.

    Velmi významná je supervize, hodnocení a oceňování dobrovolníků! Supervize znamená konzultační aktivitu, která není a nemůže být jednorázová, ale trvale probíhající. Klíčová je v tom zcela otevřená atmosféra, kdy jak dobrovolník, tak i koordinátor zcela otevřeně formulují své pocity a prodiskutovávají je. Je to prevence jak odborného výkonu jejich práce, tak i ztráty jejich motivace- u pomáhajících profesí (profesionálů) hrozí syndrom vyhoření, u dobrovolníků zase ztráta motivace (následovaná jejich odchodem…). Tyto aktivity- supervize, hodnocení a oceňování dobrovolníka hrají klíčovou roli při zajištění dobrého chodu pracoviště s dobrovolníky a jako prevence jejich odchodů i možných nedorozumění na pracovišti mezi zaměstnanci a dobrovolníky.

    Zkušenost ukazuje, že dobrovolník je citlivým testem funkčnosti a smysluplnosti organizace. Tam, kde panuje pocit zbytečnosti, šablonovitosti, kde vládne rutina a kde nefunguje komunikace mezi personálem, vedením a uživateli služeb, dobrovolník nevydrží. Naopak platí, že dobrovolníci do funkční organizace přinášejí uvolnění, dobrou náladu a nové nápady. Jinak řečeno - úspěšnost dobrovolnického programu závisí na kvalitě managementu a zejména na kvalitě řízení lidských zdrojů v organizaci.

    Legislativa České republiky k dobrovolnictví

    Vyhláška MPSV č. 182/ 1991 Sb.

    Zák. č. 359 / 1999 Sb.

    Zák. č. 198/ 2002 Sb.

    Tento zákon určuje podmínky, za kterých stát podporuje dobrovolnickou službu, a také specifikuje dobrovolníky, kteří ji vykonávají. Zákon upravuje postavení dobrovolníka a dále povinnost organizace s ním uzavírat smlouvu (zajišťující mu vysokou míru právní ochrany). Také ošetřuje vedení náboru, evidence, přípravu a výkon dobrovolnické činnosti. Odpovědností za praktickou realizaci zákona bylo pověřeno Ministerstvo vnitra, jmenovitě Odbor prevence kriminality, v jehož rámci bylo vytvořeno Oddělení dobrovolnické služby.

    Smyslem zákona bylo vytvoření co možná nejpříznivějšího prostředí pro fungování dobrovolnictví v České republice. Zákon představuje ucelený, vzájemně provázaný systém podmínek, jejichž splnění umožňuje občanským sdružením, obecně prospěšným společnostem, církvím a náboženským společnostem a jejich právnickým osobám, dosáhnout na udělení akreditace pro oblast dobrovolnické služby.

    Podmínky jsou upraveny zákonem pouze pro dobrovolnictví podporované státem, ale netýká se to podmínek dobrovolné činnosti obecně. Tudíž není nutné jako dobrovolník, respektive jeho vysílající organizace, splňovat podmínky tohoto zákona. To platí pouze v případě, nemá-li dobrovolník zájem o podporu ze strany státu. Pokud, ale zájem má, je nutné, aby vykonával dobrovolnickou činnost, která je zprostředkovaná vysílající organizací s akreditací. Akreditace je druh dokladu o splnění podmínek, které jsou obsaženy v zákonu o dobrovolnické službě. Tato akreditace je udělována Ministerstvem vnitra ČR, které vysílá organizaci na návrh akreditační komise na dobu tří let. Akreditovaných organizací je v České Republice celá řada, ale liší se zaměřením svých programů. Dělení je do čtyř hlavních skupin podle oblastí dobrovolné služby:

    První skupina – obsahuje nejširší spektrum činností, jsou zde zahrnuty organizace, které se věnují péči o osoby sociálně znevýhodněné (z hlediska věku, společenského postavení a zdravotního stavu). K jejich aktivitám se řadí například pomoc osobám bez zaměstnání, se zdravotním postižením, sociálně slabým, seniorům a osobám trpícím domácím násilím. Některé organizace se zaměřují i na prevenci, proto pomáhají v péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase, ale také se angažují v pořádání sbírek a charitativních akcí, pro tuto skupinu osob. (příklady organizací: Adra, o. s., Asistence, o. s., Duha, Charita Olomouc, Člověk v tísni, atd.)

    Druhá skupina – úzce zaměřená, organizace směřující svou pomoc příslušníkům národnostních menšin a imigrantům, kteří jsou v nepříznivé sociální situaci či mají problém se integrovat do společnosti. (příklady organizací: Centrum pro integraci cizinců, Centrom, Adra, o. s., Berkat, o. s., Člověk v tísni, atd.)

    Třetí skupina – specifické zaměření na jedince drogově závislé a na osoby po výkonu trestu odnětí svobody. Pomoc a péče je směřována nejen k těmto jedincům, ale zahrnuje i jejich rodinné příslušníky, kterých se vzniklá situace také dotýká. Aktivity organizací směřují k různým typům preventivních programů či resocializaci, ale mají také charakter poradenství a terapie drogových problémů. (příklady organizací: P-centrum, Arkáda – sociálně psychologické centrum, Diecézní charita Brno, atd.)

    Čtvrtá skupina – zaměření na pomoc při ekologických, humanitárních či přírodních katastrofách, druh pomoci je jednorázový. Další forma pomoci je při ochraně a zlepšování životního prostředí a při péči o zachování kulturního dědictví. (příklady organizací: Slunečnice, Hnutí Brontosaurus, Ekodomov, atd.)

    Dle zákona je dobrovolnictví děleno na krátkodobé a dlouhodobé. Dlouhodobá dobrovolnická služba je vykonávána v délce minimálně čtyř měsíců, ale může trvat i několik let. Tato služba je zákonem více chráněna a má větší podporu státu. Naopak výkon krátkodobé dobrovolnické služby nepřesáhne dobu tří měsíců, jedná se spíše o práci u jednorázových akcí různých organizací.

    Pojištění dobrovolníků

    Vzhledem k tomu, že prakticky vždy a každý dobrovolník je vystaven určitým rizikům, je vhodné je pojistit- pojištění úrazové, dále pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou dobrovolníkem v rámci jeho činnosti v organizaci.

    Dobrovolnictví ve světě

    Dobrovolnictví zahrnuje nejen činnost na místní a národní úrovni, ale také mezistátní a mezinárodní programy. Dobrovolníci hrají nezanedbatelnou roli v humanitárních programech OSN, obraně lidských práv, v procesu podpory demokracie. Rovněž kampaně na podporu zvyšování gramotnosti a ochrany životního prostředí by se bez pomoci dobrovolníků neobešly.

    Je zajímavé, že největší rozvoj filantropie a tedy i dobrovolnictví zaznamenaly zejména od 70. let dvacátého století země, které jsou symboly tržního hospodářství a kladou důraz na silné a samostatné jedince. Největší rozmach zaznamenalo organizované dobrovolnictví ve světě pak v posledních třiceti letech.

    Evropská tradice dobrovolnictví se odvíjí od práce církevních charitativních organizací a rozmachu spolkových hnutí v době rozvoje průmyslové výroby. Tento tradiční model „zájmového“ dobrovolnictví byl v poslední době obohacen o systém dobrovolnických center podobně jako v Americe, avšak mezi jednotlivými evropskými zeměmi existují velké rozdíly co do počtu i fungování těchto center.

    V severní Americe se dobrovolníci angažovali nejen v církevních či jiných spolcích, jak tomu bylo od středověku v Evropě, ale tradice dobrovolnictví se zde rozšířila natolik, že velká část obyvatel Spojených států a Kanady cítí potřebu dělat něco pro druhé, i když nejsou napojeni na nějakou konkrétní organizaci. V Severní Americe – na rozdíl od Evropy – existovala komunita vzájemně se podporujících občanů dříve, než byla vytvořena ústřední vláda, která zajišťovala základní funkce státu. Když přijeli první osadníci do Ameriky, vybudovali novou společnost založenou na dohodách uzavřených mezi svobodnými a rovnými lidmi. Život v nové zemi nebyl určován rozhodnutími vlády, ale spíše schopností lidí vzájemně si pomáhat. Dobrovolnictví zde tvoří přirozenou součást života, a to nejen v organizacích sdružených okolo určitého typu činnosti – skautingu, charity nebo sportovních klubů, ale také ve formě pomoci občanské komunitě.

    Tyto aktivity organizují mimo jiné i nově zakládaná dobrovolnická centra, kterých od roku 1970 v USA vzniklo více než pět set. Průzkumy ukazují, že dnes se v USA do dobrovolné činnosti zapojuje 20% populace. V Kanadě je to procento ještě vyšší – až 25% obyvatelstva.

    Dobrovolnictví v USA

    V Severní Americe, vznikly skupiny pomáhajících si lidí ještě dříve, než byla vytvořena vláda, která zajišťovala základní funkce státu. Prvním osadníkům Ameriky neurčovala život rozhodnutí vlády, ale právě schopnost lidí vzájemně si pomáhat. Dobrovolnictví zde tvoří přirozenou součást života. Veškeré aktivity organizují dobrovolnická centra, kterých od roku 1970 v USA vzniklo víc než pět set. Základním posláním vzniklých center je propagace a podpora dobrovolnictví. Centra se věnují výchově dobrovolnického managementu, který má za úkol vyhledávat, vybírat, školit supervizi a hodnotit dobrovolníky. Centra mají vlastní fundraisingová oddělení (získávají finanční či jiné prostředky na obecně prospěšnou činnost. Američtí dobrovolníci pracují dnes nejen ve své zemi, městě, komunitě, ale pomáhají při rozvojových a humanitárních projektech po celém světě. Také v Československu se zde objevili po roce 1989 mladí dobrovolníci z Ameriky, aby po několik let vyučovali angličtinu a pomáhali rozvíjet neziskový sektor. V roce 1961 prezident J. F. Kennedy založil v USA Mírové sbory (Peace Corps). Svou vizi formuloval slovy: „Neptejte se, co může vaše země udělat pro vás, ptejte se, co můžete udělat pro svou zemi vy.“

    Dobrovolnictví v Evropě

    Evropská unie se věnuje boji proti nezaměstnanosti, chudobě a sociálnímu vyloučení. Důležitost těchto programů roste i v našich zemích - České republice i na Slovensku. Jednou z cest vedoucích ke zmírňování následků nezaměstnanosti je zapojení nezaměstnaných do dobrovolné činnosti.

    Dobrovolnictví v Německu

    Dobrovolnictví v Německu získalo charakter nového sociálního hnutí. Působí především při integraci přistěhovalců, zvláštní pozornost je věnována mládeži. V zemi je stovka dobrovolnických center. Německo je státem, které snad nejvíce vysílá dobrovolníky do zahraničí a přijímá cizí dobrovolníky z jiných států. Nejvíce dobrovolníků je organizováno v charitativních střediscích, dobrovolníků pracujících v církevních zařízeních je více než 80 tisíc.

    Dobrovolnictví ve Velké Británii

    Země s dlouholetou tradicí dobrovolnictví je Velká Británie. Tradiční anglický styl života odráží charitativní činnost a vzájemnou pomoc lidí, zejména v odlehlých oblastech venkova. Dokonce i vojenská služba byla vždy v Anglii dobrovolná. Konzervativní styl života Angličanů podporuje soběstačnost občanů a komunit. Britské vlády velmi podporují dobrovolnictví a kladou důraz na propagaci dobrovolnictví mezi mládeží. Kromě národních dobrovolnických center ve Velké Británii existuje na vládní úrovni Active Community Unit, která koordinuje státní politiku dobrovolnictví. Velká spolupráce nevládních organizací funguje přes internetovou stránku The Site, kam je napojeno 16 tisíc organizací, kde si vyměňují informace a nabízejí dobrovolnické příležitosti.

    Dobrovolnictví v Nizozemsku

    Nizozemsko je dnes zemí mnoha národností a tím i kultur, přesto tu mají rozvinutý smysl pro vzájemnou pomoc. Nespokojení občané s tradičními postupy státní péče, zakládali vlastní svépomocné programy na pomoc např. bezdomovcům a lidem infikovaných virem HIV. Vláda připravila právní podmínky pro působení dobrovolníků a financovala vznik dobrovolnických center. Hlavní odpovědnost za fungování dobrovolnických organizací mají místní úřady, což umožňuje rychlejší řešení potřeb komunit.

    Dobrovolnictví ve Francii

    Ve Franci je zcela odlišná situace. Je to země silně centralizované vlády. Zákon z roku 1791 uvádí, že „žádná organizace nemá dovoleno jednat jako prostředník mezi občany a státem“. Stát měl monopol na vše, co se týkalo veřejného zájmu. Dobrovolnictví ve Francii má tedy jinou pozici, nežli v ostatních státech.

    Maltézská pomoc o.p.s

    Suverénní Řád maltézských rytířů, jehož jsem členem, zakládá v zemích, kde působí, v rámci místní legislativy „obecně prospěšné společnosti“ (nebo ekvivalent takovéto struktury), které pak zde praktikují své převážně dobrovolnické aktivity. Maltézská pomoc, o.p.s. v České republice byla založena dne 9. 5. 2002 Suverénním řádem Maltézských rytířů – Českým velkopřevorstvím – jako svým jediným zakladatelem. Jako charitativní a humanitární organizace Suverénního řádu Maltézských rytířů zakládá svou činnost na nepřetržité 900- leté tradici pomoci trpícím. Hlavní činností Maltézské pomoci, o.p.s. je pomoc potřebným na území České republiky. Posláním Suverénního řádu Maltézských rytířů je vyjádřeno mottem: „Tuitio fidei et obsequium pauperum“ (tj. obrana víry a pomoc potřebným). Maltézská pomoc je tak nedílnou součástí nejstarší charitativní organizace na světě a je zařazena v rámci moderních humanitárních aktivit Řádu, realizovaných prostřednictvím organizace Malteser International ve více než 110 zemích celého světa – od Severní Ameriky přes Střední Východ po Austrálii. Maltézská pomoc (dále MP) poskytuje sociální služby podle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, a realizuje dobrovolnické projekty akreditované podle zákona 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě a další aktivity humanitárního charakteru. Základním cílem Maltézské pomoci je služba trpícím a potřebným v duchu křesťanské lásky k bližnímu. Výsledkem činnosti MP je pomoc osobám v začlenění se do života společnosti v rámci fyzických i psychických možností konkrétního jedince. Chce předcházet či zmírňovat sociální izolaci klientů. Služby poskytuje v prostředí, které je klientovi blízké a není pro něj nepříjemné. Součástí služeb MP je rovněž asistenční služba. Maltézská pomoc pečuje o rodiny s dětmi ze sociálně znevýhodněného prostředí, opuštěné staré lidi a o staré lidi upoutané na lůžko, mládež, nemocné, vozíčkáře, děti z dětských domovů a kojeneckých ústavů, vězně, chudé rodiny, lidi starající se o příbuzné, o lidi postižené živelnými katastrofami a další potřebné. Maltézská pomoc má t.č. v České republice celkem 11 center: Praha, Brno, Olomouc, Mělník, Pardubice, Uherské Hradiště, Otrokovice, Žatec, Přerov, Šumperk a Česká Lípa. Aktivně v ní působí přes 350 lidí – zaměstnanců, stálých smluvních dobrovolníků a externích spolupracovníků. Mimo sociálních služeb a humanitárních aktivit jsou to dobrovolnické aktivity, mezi které patří zejména: pomoc osamělým seniorů či osobám se zdravotním postižením, pomoc pečujícím při hlídání nemocných a zdravotně postižených, dopisování s vězni, pomoc osobám bez domova a další projekty.

    Za svého působení v Ostravě jsem organizoval dobrovolnickou aktivitu se studenty Ostravské univerzity v oblast tzv. „adopce seniorů“, jak je program pomoci osamělým seniorům metaforicky nazýván (název – „adopce“ - chce připodobnit situaci z problematiky osvojení si dítěte) - jedná se o jakési dlouhodobé provázení seniora, umístěného v instituciální péči, stále týmž dobrovolníkem.


    Článok bol uverejnený v zborníku z II. ročníku konferencie "Poslanie a práca dobrovoľníkov v Trnavskom samosprávnom kraji." 

    Komentáre
    Buďte prvý/á, kto napíše svoj komentár…
    Komentáre sú dočasne prístupné len pre registrovaných používateľov. V prípade, ak máte záujem pridať komentár k článku, prihláste sa (zeregistrujte sa).
    Prihlásenie
    Pre pridanie komentáru sa musíte prihlásiť…
    • Pre využívanie týchto funkcií musíte byť prihlásený
    • Pre využívanie týchto funkcií musíte byť prihlásený
    • Pre využívanie týchto funkcií musíte byť prihlásený
    • Pre využívanie týchto funkcií musíte byť prihlásený
    • Pre využívanie týchto funkcií musíte byť prihlásený

    Online prenos

    Udalosti a podujatia

    • Žiadne udalosti
    MailPošlite svoj príspevok

    Zaslanie odborného príspevku na zverejnenie na portáli UčPS

    Podmienky zverejnenia